Václav Klaus před několika lety v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že není "vraceč". Tedy že se opakovaně nevrací k již zhlédnutému filmu. V Mladé frontě pak v příspěvku Sedmdesát perel Václava Klause bylo dodáno, že by tehdejší prezident výjimku ze svého "vracečství" teoreticky učinil pouze v případě Bergmanovy Persony, a to vzhledem k mimořádným kvalitám tohoto snímku.
Takový názor je poměrně radikální a vůči nám ostatním filmovým divákům, tj. vracečům (a vracečkám, což ovšem zní ještě hůř než mužská varianta) lehce nactiutrhačný. Teprve nedávno, když se mi tento výrok pana Klause řádně uležel v hlavě, mě napadla možná příčina Klausova "nevracečství" - jakožto člověk mimořádně pevný ve svých postojích, v průběhu času jako osobnost neměnný (s nadsázkou to vystihuje scénka Žák pánů Kaisera a Lábuse), by se na tentýž film zhlédnutý byť po několika desítkách let zřejmě díval prakticky stejně, zažíval stejné pocity, a nebyl by tedy žádným způsobem obohacen. (Nyní při vyhledávání odkazů zjišťuji, že k podobnému závěru dospěl Ondřej Štindl v tomto článku.)
Moje "vracečství" nabývá různých podob. Jednak se mnohokrát vracím k těm filmům, které v televizi dávají každý rok (jednou i vícekrát), a prostě je tradicí se na ně (obvykle v kruhu rodinném) dívat znovu a znovu. Do této kategorie spadá Hříšný tanec (věděli jste, že existuje Club 100, jehož členy se stávají ti, kteří tento film viděli nejméně stokrát?), Slunce, seno, Angelika (na tu mi nesahejte!), Noc na Karlštejně, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková či Na samotě u lesa a samozřejmě různé pohádky. Člověk se sice nedozví nic nového (Baby nebude sedět v koutě a Angelika - pozor, spoiler! - po všech dobrodružstvích a útrapách spočine v náručí Joffreyho), ale je to tak nějak rituálně uklidňující a příjemné (do té doby, než se film okouká až příliš a načas zhnusí). Někdo by to mohl nazvat čirým mrháním času.
Pak jsou tu filmy, které miluji a na DVD, příp. v televizi je z vlastní niterné potřeby zhlédnu vždy po několika letech znovu. Pán prstenů, Amélie z Montmartru, Láska nebeská, Valerie a týden divů, Přelet nad kukaččím hnízdem, Tenkrát na Západě, tarantinovky... Tedy vesměs snímky vysoké kvality. Obohacující je, že v různých životních etapách či situacích se na ně dívám (aspoň trochu) jinak, a zároveň mi tyto filmy připomenou něco starého z dob, kdy jsem je viděla poprvé.
V neposlední řadě existují filmy, které se mi líbily, ale nemám zvláštní potřebu je vidět znovu, nebo alespoň ne již po několika málo letech. A když pak takový snímek po delší době vidím, někdy na něj pozměním názor a častokrát si obnovuji svoje filmové znalosti a objevuji překvapivé souvislosti - aha, tak tady hrál herec XY, to už jsem úplně zapomněla... a tahle herečka v té době ještě vůbec nebyla slavná... a k tomuhle filmu že taky skládal hudbu mág Morricone? atd.
Jsou i filmy, jejichž kvality uznávám, ale nechci je vidět znovu, tedy ne v relativně brzké době. Např. Requiem za sen, vynikající film, ovšem maximálně depresivní. Podle mě odtažitý a vyzněním zdrcující Lovec jelenů. Nebo právě Persona, pro mě těžko stravitelná (viděla jsem další tři Bergmanovy filmy a každý z nich mi byl bližší a dal mi toho víc než opěvovaná Persona). Ale jednou se k ní chci vrátit, bohatší o další léta filmových i životních zkušeností, a třeba dám panu Klausovi za pravdu. Tedy alespoň v názoru na toto jistě pozoruhodné dílo, pod jehož povrch se mi napoprvé nepodařilo proniknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat