Recenze - Nymfomanka 1 a 2 (Nymph()maniac: Volume 1 & Volume 2)

Vybrat si jako první film k recenzování právě Nymfomanku zavání snahou o prvoplánovou senzaci. OK. Přiznám se, že jsem doteď neviděla žádný film Larse von Triera, ačkoliv Tanec v temnotách (2000) patří mezi moje první filmy na DVD. Zatím jsem jen sledovala mediální skandály kolem tohoto filmaře a pročítala recenze. V rámci von Trierovy řekněme depresivní filmografie je Nymfomanka zatím jediným filmem, který ve mně vyvolal chuť ho vidět, protože z ukázek kromě deprese a "artovosti" vévodící zbytku jeho filmografie čišela také sympatická dávka zdravé ironie. Takže když Nymfomanka vyšla v Levných knihách, neváhala jsem s koupí.

"Nymphomaniac film Cast & Crew" by Siebbi - Cast & Crew of Nymphomaniac (I). Licensed under Creative Commons Attribution 3.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nymphomaniac_film_Cast_%26_Crew.jpg#mediaviewer/File:Nymphomaniac_film_Cast_%26_Crew.jpg

Snad ještě intenzivněji než v případě Antikrista (2009) brnkal von Trier s Nymfomankou od počátku na strunu kontroverze - viz plakáty s jednotlivými herci zachycenými při (jakože?) orgasmu, tvrzení, že do kin jde "cenzurovaná" verze, a samozřejmě běžného diváka patřičně šokující ukázky. Ať už to byl záměr nebo ne, právě toto vystavení toho nejvíce obscénního předem na odiv mi při sledování filmu umožnilo soustředit se spíše na významy než na povrchní pikantérie.

Hlavní hrdinka Joe (ztvárněná v různých životních etapách vícero herečkami, z nichž nejvíce času na plátně stráví neokoukaná Stacy Martin a von Trierova oblíbenkyně Charlotte Gainsbourg) má daleko do karikovaných pojetí nymfomanek (např. Sophie v komedii (K)lamač srdcí), což ale neznamená, že by na její eskapády bylo pohlíženo bez notné dávky (černého) humoru. V psychologické rovině se nabízí srovnání s Hanekeho Pianistkou (2001), na kterou ostatně Nymfomanka okatě odkazuje ve scéně, kdy se hlavní hrdinka obleče jako profesorka klavíru a vydá se na lov.

Na začátku prvního filmu je Joe zbitou ženou ležící na ulici. Do pomalých záběrů plných chladu (snášející se sníh, holé zdi, popelnice, stékající pramínky vody) vtrhnou Rammstein s Führe mich, aniž by se tomu obraz nějak přizpůsobil. A to už Joe objeví Seligman (Stellan Skarsgård), osamělý postarší intelektuál, který jí poskytne azyl u sebe doma. Oběma filmy se line vyprávění Joe o vlastním životě, jímž se svého hostitele snaží přesvědčit, jak moc je špatná. Velmi zábavné je sledovat Seligmanovy pokusy uvést sexuální i jiné zážitky Joe do souvislosti s klasickou hudbou, literaturou, matematikou či náboženstvím, a postavit je tak do příznivého světla. Joe na jeho hru přistupuje, strukturuje svůj život do kapitol na základě podnětů od Seligmana, přitom si však zachovává kritický odstup. Celé vyprávění pak (logicky) vyústí v obžalobu pokrytecké společnosti.

Nejdůležitější osoby v životě Joe představují její otec (Christian Slater) a jeden z nesčetných milenců, Jerôme (Shia LaBeouf, později Michael Pas). Láska k nim jí v určitých momentech přinesla obrovskou bolest. Pozoruhodné jsou ale i další postavy Joeiných bezejmenných milenců nebo manželky jednoho z nich (Uma Thurman), která stropí nezapomenutelnou scénu. Ve druhé části dojde i na *POZOR, SPOILER* ústřední motiv z Antikrista, tedy dítě ocitnuvší se v ohrožení života, zatímco dospělí podléhají svému chtíči - zde však bez tragického konce. *KONEC SPOILERU*

Recenzenty je druhý film považován za horší nežli ten první. Asi do dvou třetin druhé části jsem ten pocit neměla. Nicméně závěrečná kapitola jakoby s ubíhající stopáží čím dál méně pasovala ke zbytku filmu - částečně kvůli charakterům, a to nové výrazné postavě dívky P. (působivá Mia Goth), víceméně zbytečnému partu Williama Dafoea v roli L. a také odlišnému představiteli Jerôma (v Michaelovi Pas, který se na plátně moc neohřál, bylo těžké vidět původního Jerôma). To mi ovšem vynahradil koncovka. Ne proto, že by závěrečný zvrat byl až tak překvapivý. Důvod je ten, že zatímco na počátku byla Joe sebeobviňující se troska, na konci... No, podívejte se sami.

Silnými stránkami Nymfomanky jsou herecké výkony, obraz, hudba (mimochodem, verzi písně Hey Joe při závěrečných titulcích druhé části nazpívala Charlotte Gainsbourg), metafory. Spousta myšlenek má potenciál diváka oslovit. Nymfomanka těžko uspokojí tu mužskou část publika, která by raději čistokrevné porno, nebo divačky, které jen touží vidět nahého Shiu LaBeoufa "v akci". Nebo dospělého "Billyho Elliota" (Jamie Bell) s jezdeckým bičíkem... Mě osobně film vyloženě nenadchnul, ale každopádně příjemně překvapil.

Verdikt: 80 %

Filmový koláč - Nymfomanka 1 a 2