Premiéry 44. týdne

Dead Snow: Rudý vs. Mrtvý (Død Snø 2, režie Tommy Wirkola)
Už první norský Mrtvý sníh (2009) byl pro fajnšmekry - milovníky splatter zombie hororů a/nebo hororových parodií. Já třeba zbožňuju Soumrak mrtvých (2004), který také operuje se specifickým humorem na poli zombies, takže si možná někdy dám i tyhle filmy poněkud těžšího kalibru. Výchozí zápletka dvojky je každopádně více než ujetá.
Míra natěšenosti: 40 %

Falešní poldové (Let's Be Cops, režie Luke Greenfield)
Akční komedie o... falešných poldech, lačných pozornosti žen. Greenfield natočil snímky Zvíře (2001, Rob Schneider v hlavní roli, což asi říká vše), Sexbomba od vedle (2004, to je jeho nejlépe hodnocený film) a Tvůj snoubenec, můj milenec (2011). Fanoušky Upířích deníků upozorňuji na hereckou účast Niny Dobrev v Greenfieldově nejnovějším pokusu o humor.
Míra natěšenosti: 10 %

Mami! (Mommy, režie Xavier Dolan)
Dolan je pětadvacetiletý kanadský režisér, scénárista a herec, ve kterém mnozí vidí velký talent. Od roku 2009 stihl natočit pět filmů, a to buď psychologických, nebo romantických dramat. V nejnovějším psychodramatu sleduje příběh dospívajícího mladíka s diagnózou ADHD (hyperkinetická porucha). Film běžel na MFF v Karlových Varech a získal cenu poroty v Cannes. Ukázky mě ovšem příliš nenadchly.
Míra natěšenosti: 25 %

Xavier Dolan letos v Cannes. Georges Biard [CC-BY-SA-3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)], prostřednictvím Wikimedia Commons

Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars, režie David Cronenberg)
Julianne Moore, Robert Patinson, Mia Wasikowská nebo John Cusack v psychodramatu o hollywoodské herecké rodině. Od Cronenberga jsem zatím viděla jen slušné Východní přísliby (2007), jeho nový film mě docela láká hereckým obsazením i námětem.
Míra natěšenosti: 60 %

Julianne More, John Cusack, Robert Patinson, Sarah Gadon a David Cronenberg uvádějí Mapy ke hvězdám na festivalu v Torontu. Od https://www.flickr.com/photos/cybermelli/ [CC-BY-SA-2.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0)], prostřednictvím Wikimedia Commons

Mezi náhrobními kameny (A Walk Among the Tombstones, režie Scott Frank)
Bývalý policista, vyléčený alkoholik, soukromé očko bez licence - tím vším je v tomhle thrilleru Liam Neeson. Pátrání po únoscích a vrazích manželky drogového dealera by mohlo bodovat atmosférou. Režisér Frank napsal i scénář - ostatně doposud se věnoval převážně scénáristické práci (Minority Report, Wolverine nebo také Marley a já).
Míra natěšenosti: 45 %

Winx club - V tajemných hlubinách (Winx Club: Il mistero degli abissi, režie Iginio Straffi)
Ohavně přestajlované anorektické víly, tentokrát pod mořskou hladinou. Není mi pět, takže nee.
Míra natěšenosti: 0 %

Hledá se ten pravý Drákula, část první

Nový drákulovský film (Drákula: Neznámá legenda) a také seriál Drákula mě přivedly k zamyšlení nad vývojem pojetí postavy krvelačného hraběte. Skvělou, do hloubky jdoucí analýzu upírského filmu jako takového napsal Douglas (Pitva vampýra aneb proměnlivost upírského filmu), na kterého také budu odkazovat. Já bych se zde chtěla zabývat výhradně postavou Drákuly ve filmu (stručněji i v seriálu), resp. primárně v těch snímcích, jež jsem zhlédla, a to se zaměřením na představitele Drákuly. O mých dalších oblíbených upírských filmech (Interview s upírem, Blade, ale i česká Svatba upírů) třeba někdy jindy.

1. Max Schreck - Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, režie Friedrich W. Murnau, 1922)

Je známo, že Murnau nezískal práva na zfilmování Stokerova románu (to se později podařilo Bélovi Lugosimu, když podle ČSFD "přemluvil" vdovu po Stokerovi), proto je z upíra "nosferatu", hlavní postava se jmenuje hrabě Orlok a děj se od předlohy částečně odchyluje. Sama bych Schreckova "Drákulu" nepopsala lépe nežli Douglas, který ho vystihuje jako "animální monstrum odkudsi odjinud". Tento upír šíří hrůzu výhradně svou nelidskostí, o jeho původu či předešlých osudech se nedozvíme nic. Schreck sice svým způsobem značně přehrává (což v té době jistě nebylo nic neobvyklého), ale celkovým zjevem, chůzí atd. působí prostě natolik monstrózně, že se nelze divit fámám o jeho skutečném upírství, které se tehdy začaly šířit.

Hrabě Orlok vs. popkultura - graffiti v argentinském městě Rosario (3. března 2006 vyfotografoval Pablo D. Flores). Záběry z Upíra Nosferatu se objevily např. v klipu Queen k písni Under Pressure.

Paradoxně jsem dříve než originál zhlédla mystifikaci o natáčení Murnauova snímku s názvem Ve stínu upíra (2000), kde se do Schrecka, zde pojatého jako opravdového upíra, vžil William Dafoe, zatímco Murnaua si střihnul John Malkovich. Hlavní "hrdina" je tu do určité míry polidštěn - ve scéně, kdy si promítá východ slunce, který nemůže spatřit na vlastní oči, vyvolává soucit. Za zhlédnutí stojí oba filmy - i ten němý je koukatelný a přes propast času v jistých momentech slušně hororový.

2. Béla Lugosi - Dracula (Dracula, režie Tod Browning, 1931)

První oficiální snímek s Drákulou jsem sice neviděla (trailer zde), ale díky životopisnémmu komediálnímu dramatu Ed Wood (1994) se mi vryl do paměti představitel hlavní role, Béla Lugosi. Toho v mém oblíbeném Burtonově filmu ztvárnil Martin Landau (mimochodem otec herečky Juliet Landau známé z role upírky Drusilly v seriálu Buffy, přemožitelka upírů) a za svůj výkon byl oceněněn Zlatým glóbem i Oscarem.

Lugosi se narodil v Rumunsku (jak stylové!) a ještě před filmovou verzí hrál Drákulu od r. 1927 v divadelním představení na Brodwayi. Obrovský úspěch představení i filmu bývá připisován právě Lugosimu, který se pak objevil ještě v řadě hororových snímků. Ke sklonku života spolupracoval s "nejhorším režisérem všech dob" Edwardem D. Woodem Jr., jehož ve zmíněném filmu ztvárnil Johnny Depp. Na vlastní přání byl Lugosi pohřben v drákulovském kostýmu...

Bela Lugosi Od Screenshot from "Internet Archive" of the movie Dracula (1931) (http://www.archive.org/details/Dracula1931-Trailer) [Public domain], prostřednictvím Wikimedia Commons

Jak píše Douglas, a jak je patrné i z ukázek, Lugosi pojal Drákulu jako aristokrata (v duchu Stokerovy předlohy) a opatřil ho "seladonskou nonšalancí" (Douglas). To už se dnes jaksi nenosí, současnější představitelé Drákuly si navíc o takovém souznění s touto temnou postavou, jaké fungovalo v případě Schrecka a Lugosiho, mohou nechat jen zdát. V pořadí další nejvýznamější představitel Drákuly Christopher Lee už se dokázal prosadit i v jiných, typově více či méně odlišných rolích.

3. Christopher Lee - Hrabě Dracula (El Conde Drácula, režie Jesús Franco, 1970)

196 centimetrů vysoký Lee se narodil v roce vzniku Upíra Nosferatu, Drákulu si zahrál poprvé už v roce 1958 (v klasice Dracula, prvním barevném drákulovském snímku) a v průběhu téměř dvou desetiletí ještě několikrát, naposledy v komedii Dracula a syn (1976). Jenže já ho viděla jen v italském filmu z roku 1970. A nutno dodat, že tento horor se mi zrovna dvakrát nelíbil. Atmosféra je místy slušná, ale celkově film působí jaksi lacině a pojetí Drákuly i některých dalších postav považuji za problematické.

Musím se přiznat, že částečně moji nelibost vůči filmu Hrabě Dracula zapříčinila četba verze Drákuly "zkrácené pro mladé čtenáře", v dětství jedné z mých nejoblíbenějších knih (obálka zde). V ní totiž absentovala postava Renfielda. V Hraběti Draculovi se naopak (už rovnou) šílený Renfield v podání Klause Kinského (který si Drákulu sám zahrál ve filmu Upír Nosferatu z roku 1979) objevuje v řadě scén. Nepoučena jsem nechápala, co tam tato dějová linka z blázince pohledává a proč proboha ji scénárista k původnímu příběhu dopsal? Ano, moje chyba, ovšem to, že Kinského postava v rámci filmu působí jak z jiného vesmíru, je také selháním tvůrců (později jsem viděla Coppolovu adaptaci, kde je Renfield zapojen do dějového soukolí a celkové nálady filmu o mnoho lépe).

Christopher Lee poprvé jako Drákula. Od Screenshot from "Internet Archive" of the movie Dracula (1958) [Public domain], prostřednictvím Wikimedia Commons

Hrabě Dracula je považován za adaptaci předloze poměrně věrnou (podle některých i věrnější než Coppolův počin). Ovšem Lee jako by se tu jemně řečeno dost nesnažil (možná proto, že šlo o béčkově vyhlížející produkci - někteří současní recenzenti však vyjadřují zklamání také nad jeho výkonem z r. 1958). Méně jemně řečeno (slovy uživatele B!shop v recenzi na ČSFD): "ten měl míň charisma než přejetej ježek". Drákula v podání Christophera Lee je krvelačný chlípník, zejména oproti Orlokovi je tudíž "mnohem lidštější a poznatelnější" (Douglas); spíše než aby děsil, jen odpuzuje svou nadržeností. Každopádně ve filmu víc potěší Kinski jako Renfield (byť je jeho role dosti "mimo") a Herbert Lom jako Van Helsing.

Lee si během svého drákulovského období zahrál např. Sherlocka Holmese, později se stal Rochefortem ve Třech mušketýrech (1973) nebo hrabětem Dooku ve Star Wars (2002 a 2005) a zejména Sarumanem v Pánovi prstenů a Hobitovi. Můžeme předpokládat, že pohřbít by se nechal spíše s čarodějovou holí než s umělými špičáky a černým pláštěm. Pro mě rozhodně není "tím pravým" Drákulou - z nejstarší trojky by u mě asi zvítězil Max Schreck (férově ale počkám s definitivním hodnocením, až konečně poznám Lugosiho Drákulu). Novější trojce a seriálovým Drákulům se podívám na špičáky příště.

Premiéry 43. týdne

Co jsme komu udělali? (Qu'est-ce qu'on a fait au Bon Dieu?, režie Philippe de Chauveron)
Nejznámějším hercem z ansámblu je Christian Clavier, který ztvárňuje otce čtyř dcer, z nichž ani jedna se nevdala zrovna podle představ svého otce a matky. Takže se můžeme těšit (?) na konfrontaci "echt" francouzských rodičů se svými zeti - Číňanem, muslimem, Židem a katolíkem... černé barvy pleti.
Míra natěšenosti: 25 %

Intimity (režie Ivo Macharáček)
Režisér Macharáček má za sebou směsku spíše bídných počinů (Panic je na nic, Tajemství staré bambitky, seriály Strážce duší, Helena a nejnověji Svatby v Benátkách), takže téhle romanťárně složené ze sedmi storek nedávám velké šance. Kdyby to někoho zajímalo, tak tam hrají Zlata Adamovská, Petr Štěpánek, Kristýna Leichtová, Tomáš Klus, Ondřej Vetchý, Jitka Ježková, Jaroslav Plesl, Petra Hřebíčková nebo Martin Stránský.
Míra natěšenosti: 10 %

John Wick (John Wick, režie Chad Stahelski)
Trailer v kině mě dost pobavil, hlavně kvůli motivu zabitého štěněte darovaného hlavnímu hrdinovi (Keanu Reeves) jeho umírající manželkou - takové megaklišé se jen tak nevidí. Ale mohla by to být ucházející béčková oddychovka o jedné osobní vendetě. GoT fandy upozorňuji, že tam hraje Alfie Allen alias Theon Greyjoy.
Míra natěšenosti: 35 %

Krok do tmy (režie Miloslav Luther)
Slovenský režisér, který má na kontě např. film a seriál Útěk do Budína (2002 a 2003) nebo seriál Lekár umierajúceho času (1983), se tentokrát zaměřil na období nástupu komunismu. V něm sleduje osobní drama lékaře (Marko Igonda).
Míra natěšenosti: 40 %

Madagaskar: Království lemurů 3D (Island of Lemurs: Madagaskar, režie David Douglas)
Bacha, nejde o animák, nýbrž o krátkometrážní dokument, kterým provází hlas Morgana Freemana.
Míra natěšenosti: 15 %

Soudce (The Judge, režie David Dobkin)
Tohle psychologické drama o vztahu otce soudce a syna právníka má skvělé obsazení (v hlavních rolích Robert Downey Jr. a Robert Duvall, v dalších např. Vera Farmiga, Billy Bob Thornton a Vincent D'Onofrio) a solidní námět. Otázka je, jak si s takovou látkou poradí režisér Rytíře ze Šanghaje (2003) a Nesvatbových (2005).
Míra natěšenosti: 60 %

Robert Duvall a Robert Downey Jr. na premiéře Soudce na festivalu v Torontu. Od GabboT (The Judge 42) [CC-BY-SA-2.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0)], prostřednictvím Wikimedia Commons

Škatuláci (The Boxtrolls, režie Anthony Stacchi, Graham Annable)
Sympaticky staromilsky vyhlížející animace + snaha o příběh - sice je to film pro děti, ale dospěláky by mohl alespoň nenudit.
Míra natěšenosti: 20 %

Premiéry 42. týdne

Co s láskou (The Best of Me, režie Michael Hoffman)
Romantika podle předlohy autora Vzkazu v láhvi, Zápisníku jedné lásky nebo Nocí v Rodanthe Nicholase Sparkse. V rolích dospělých verzí hlavní dvojice se představí Michelle Monaghan a James Marsden. To si nechám ujít.
Míra natěšenosti: 25 %

Drákula: Neznámá legenda (Dracula Untold, režie Gary Shore)
Drákula ve spárech hollywoodské fantasy vlny. Ukázky vypadají slušně, podobně jako v Hobitovi (kde představitel Drákuly Luke Evans ztvárňuje postavu Barda Lučištníka) tu ale nejspíš bude všechno jen tak na efekt... Jde o první režisérův první celovečerák.
Míra natěšenosti: 40 %

Recenze - Zmizelá (Gone Girl)

Desátý snímek Davida Finchera ve mně více než Klub rváčů (1999) nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008) vyvolává nutkání přečíst si knižní předlohu. Spisovatelka Gillian Flynn sice k filmové verzi napsala scénář, jenže s jiným koncem. Navíc mám podezření, že v knize by do sebe některé věci mohly lépe zapadat a hlavně bych mohla lépe pochopit motivaci jedné z hlavních postav.

Režisér Fincher s autorkou předlohy i scénáře Gillian Flynn. „P1070643 (15184077820)“ od aphrodite-in-nyc from new york city – P1070643. Licencováno pod Creative Commons Attribution 2.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:P1070643_(15184077820).jpg#mediaviewer/File:P1070643_(15184077820).jpg

Atmosféra je díky obrazu a hudbě už od začátku na jedničku a obsazení hlavní dvojice rovněž. Benu Affleckovi sedne role přitažlivého sympaťáka Nicka Dunnea, který má zároveň nějaké ty horší vlastnosti a dělá chyby. Rosamund Pike coby jeho žena Amy pak předvádí skvělý herecký výkon. V dalších rolích zaujmou Kim Dickens jako detektivka Rhodna Boney, Neil Patrick Harris ("Barney" z HIMYM) jako Desi Collings, Missi Pyle jako otravná (tím jedinečným americkým způsobem) televizní moderátorka, Tyler Perry jako dobře naladěný advokát z vraždy partnerky obviněných manželů nebo také Carrie Coon jako Nickova sestra Margo (jde o první filmovou roli dosud seriálové herečky).

Ben Affleck a Rosamund Pike. „P1070695 (15367785071)“ od aphrodite-in-nyc from new york city – P1070695. Licencováno pod Creative Commons Attribution 2.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:P1070695_(15367785071).jpg#mediaviewer/File:P1070695_(15367785071).jpg

Minulost a přítomnost se během vyprávění ladně prolínají a nová zjištění nutí k neustálé reinterpretaci již viděného a slyšeného. I při stopáži dvou a půl hodin je film od začátku do konce radost sledovat (a zřejmě nebude nudit ani při opakovaném zhlédnutí). Jak jsem předeslala v úvodu, chybělo mi nějaké důslednější vysvětlení motivace jedné z hlavních postav. Nebo rozvedení motivu knižní série Amazing Amy, kterou od jejího dětství psali rodiče Amy (ti jsou ostatně v ději značně upozaděni). Také o některé "stopy" a objasnění z poslední třetiny se lze přít - to, že je možné nad tímto filmem dlouho diskutovat, je ale vlastně ku prospěchu.

Zmizelá ukazuje, co dokáže z obyčejného manželství za přispění senzacechtivých a právo soudit si uzurpujících médií udělat fakt, že je jeden z partnerů psychopat. A že pak nic nezmůže ani jedna detektivka, které to pálí víc než jejím kolegům. Přes všechny klady pro mě nejlepším bijákem, který jsem letos viděla v kině, zůstává Vlk z Wall Street, kterému bych dala takových 95 %.

Verdikt: 85 %

Filmový koláč - Zmizelá

Premiéry 41. týdne

Andělé všedního dne (režie Alice Nellis)
Další vieweghovská adaptace, tentokrát v rukou uznávané režisérky. Potenciál kvalitativně převyšovat třeba Román v pokušení tam vidím.
Míra natěšenosti: 40 %

Annabelle (Annabelle, režie John R. Leonetti)
Tento horor provází šeptanda o strašidelné kvalitě. A slušná návštěvnost. To první bude nejspíš mít na svědomí v první řadě špatný scénárista, to druhé velká reklama. Panenku Annabelle si diváci můžou pamatovat už z filmu V zajetí démonů. Pro fanoušky Hvězdné brány dodávám, že roli kněze si střihnul Tony Amendola čili mistr Bra'tac.
Míra natěšenosti: 5 %

Divoké historky (Relatos salvajes, režie Damián Szifron)
Šestice povídek o "rupnutí nervů" zaštítěných Pedrem Almodóvarem coby producentem vyhlíží v traileru nadějně.
Míra natěšenosti: 75 %

Dům kouzel (The House of Magic, režie Ben Stassen a Jeremy Degruson)
Zřejmě docela poctivý belgický animák o ztraceném kocourovi.
Míra natěšenosti: 15 %

Kmen (Plemja, režie Miroslav Slaboshpitsky)
Drsný film ověnčený Velkou cenou kritiky z Cannes je ve znakové řeči bez titulků, "protože láska a nenávist nepotřebuje překlad". Z pohledu běžného diváka jeho sledování nejspíš naplňuje představu o pobytu v pekle.
Míra natěšenosti: 55 %

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth, režie Iain Forsyth a Jane Pollard)
Pro fanoušky Nicka Cavea je tenhle "dokument" nutnost (a pěkný dárek od jejich idolu), ale mohl by zaujmout a obohatit i ostatní.
Míra natěšenosti: 65 %

„Nick Cave by Bleddyn Butcher Oct 2012“ od Bleddyn Butcher – Nick Cave Management office at ATC / London. Licencováno pod Creative Commons Zero, Public Domain Dedication via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nick_Cave_by_Bleddyn_Butcher_Oct_2012.jpg#mediaviewer/File:Nick_Cave_by_Bleddyn_Butcher_Oct_2012.jpg

Osmička nejsmyslnějších scén

Rozhodla jsem se zveřejnit veskrze subjektivní žebříček filmových scén, které mi uvízly v paměti jako nejerotičtější/nejsmyslnější/nejrajcovnější. Základní instinkt tu nehledejte, neb ho považuji za veskrze průměrný a celkově velmi nudný snímek. A ani Nymfomanku, protože tam nějakou smyslnost nacházím maximálně v BDSM scénách druhé části. Předem děkuji za psychoanalytické postřehy v komentářích.

8. Match Point - Hra osudu (Match Point, 2005) - Jonathan Rhys Meyers & Scarlett Johansson
Devět let starý snímek Woodyho Allena, který na mě působí, jako by ho natočil nějaký mladý, docela nekompromisní režisér. Obsahuje hned několik žhavých scén mezi představiteli Chrise a Noly.

7. Piano (The Piano, 1993) - Harvey Keitel & Holly Hunter
Neobvyklý milostný vztah v kulisách Nového Zélandu. Atmosféra je zde budována pozvolna za pomoci krajiny, hudby a skvělých hereckých výkonů. Mimochodem, v článku o filmových hvězdách, které se na plátně nejčastěji svlékají (zde), píšou o Harveym Keitelovi: Upřímně, jestli fráze "nepoznávám tě oblečeného" sedí na nějakého herce, tak je to Harvey.

6. Milenec (L'Amant, 1992) - Tony Leung Ka Fai & Jane March
Tento snímek co do názornosti v některých scénách příliš nezaostává za Nymfomankou. Vztah bez budoucnosti mezi patnáctiletou Francouzkou (Jane March bylo při natáčení "už" 19) a dvaatřicetiletým bohatým Číňanem v Saigonu konce 20. let 20. století v sobě skrývá kromě spalující vášeň i patřičnou dávku osudovosti.

5. Fontána (The Fountain, 2006) - Hugh Jackman & Rachel Weisz
Hugh tady hraje jako o život. Jeho honbu za nesmrtelností ve třech časových rovinách ospravedlňuje láska. V "současné" rovině se snaží zachránit svou umírající manželku - Hugh popsal "veselou" historku z natáčení celkem krátké, ale krásné milostné scény pod taktovkou tehdejšího manžela Rachel Weisz: "Rachel ležela nahá ve vaně a Darren seděl vedle kamery, asi metr a půl od nás. Přesně podle scénáře se líbáme, ona mě vtáhne do vany a svléká mi košili. Pořád se líbáme, čekám, kdy už to Darren stopne - a v tom ho slyším, jak říká: 'Stáhni mu kalhoty!'" (Premiere, březen 2007, s. 38) Hugh se tedy natrápil, ale výsledek stojí za to.

 
4. Grindhouse: Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof, 2007) -Vanessa Ferlito & Kurt Russell
Psychopatický kaskadér Mike přišel do baru, zarecitoval jedné ze svých vyhlédnutých obětí básničku a vyhrál lap dance za doprovodu skladby Down in Mexico od The Coasters. Dojde i na Tarantinův foot fetish (byť zdaleka ne tak výrazně jako v také slušně rajcovní scéně se Selmou Hayek v Od soumraku do úsvitu). ¡Ay, caramba! Mimochodem, Quentin se v Jackie Brown (1997) blýsknul naopak jednou z nejvtipnějších (a zřejmě i nejkratších) erotických scén, která se odehraje mezi postavami ztvárněnými Robertem De Nirem a Bridget Fondou.

3. Černá labuť (Black Swan, 2010) - Natalie Portman & Mila Kunis
Aronofsky podruhé. Tentokrát jde o lesbický sex na cestě do temnoty... Možná to zní jako klišé, ale funguje to zatraceně dobře. I díky křehce a nevinně působící Natalie v kontrastu s prostřelou a "dravou" Milou.

2. Quills - Perem markýze de Sade (Quills, 2000) - Joaquin Phoenix & Kate Winslet
Tento film byl pro mě velmi příjemným překvapením. *NEZBYTNÉ SPOILERY* Nenaplněná láska mezi Madeleine a abbém du Coulmierem zde paradoxně vrcholí po její tragické smrti, kdy nešťastný abbé ve snu přichází k mrtvému tělu své milované, která ožije, a milují se spolu. Dokonalé (a odvážné) spojení lásky a smrti. Kam se na tohle hrabe (můj jinak oblíbený) Titanic!

 
1. Valmont (Valmont, 1989) - Colin Firth & Fairuza Balk
Tehdy devětadvacetiletý Firth je ve filmu Miloše Formana ještě takový "nemastný, neslaný" (jak napsala v recenzi na ČSFD Galadriel) a na Valmonta Johna Malkoviche v Nebezpečných známostech (1988) asi nemá. Ovšem když přijde na řadu scéna, ve které připraví o panenství Cécile představovanou v době natáčení patnáctiletou Fairuzou Balk, veškeré mé výhrady jdou stranou. Erotické napětí by se dalo krájet, čemuž nepřekáží ani lehký humor - ostatně celý snímek *SPOILER (i když to asi každý ví i z jiných adaptací)* včetně smrti hlavního hrdiny *KONEC SPOILERU* se nese v odlehčeném duchu. Půvabná je také následující scéna, kdy se Cécile s právě prožitým svěřuje markýze de Merteuil (Annette Benning). Na YouTube je po kouscích celý film - až na "osudnou" scénu, kterou zřejmě smazali mravokárci... Alespoň že momentka z ní se dostala až na oficiální plakát (zde).

BONUS - nejúsměvnější erotika: Bože, jak hluboko jsem klesla! (Mio Dio come sono caduta in basso!, 1974) - Laura Antonelli & Michele Placido
Italský snímek s někdejší přítelkyní Jean-Paula Belmonda se vryje do paměti vtipnými a ještě vtipnějšími (nejen) erotickými scénami, jimž vévodí ta, kterou poeticky popsal uživatel Omnibus na ČSFD: "Monumentální scéna na seně. Pro mě a mé vrstevníky nezapomenutelná záležitost. Taky jsme pak z kina vycházeli zpocení jak dveře od chlíva, jak jsme mu pomáhali s tím nekonečným pracným svlíkáním. To máte: paraple, boty, knoflíčky, šaty, košilka, háčky, korzet, šňůrky, svrchnička, knoflíčky, spodnička, patentky, punčochy, šňůrečky, další spodnička, či co, další šňůrečky ... 'sakra- uzel!'... No měla na sobě vrstev jak Amundsen při polární výpravě... Řeknu vám, ještě že to nevzdal! 'Ne, já to nezvládnu! Necháme toho.' A Eugenia nešťastně: 'Ne! Nééé...' a pak že vždy, když žena říká ne, znamená to ne... (...) Kdyby to vzdal nebo přišel nějakej pitomej střih, asi bychom my, jinoši v sále, vzteky aspoň rozcupovali promítací plátno, místo jejího prádla. Ale mladý Corrado Cattani z pozdější Chobotnice si naštěstí vzpomněl, že správný muž nosí nůž." Část této "monumentální" scény se prolíná i následujícím trailerem.