Filmthusiastic - blog pro filmové nadšence

Filmthusiastic - blog pro filmové nadšence

čtvrtek 31. července 2014

Recenze - Nymfomanka 1 a 2 (Nymph()maniac: Volume 1 & Volume 2)

Vybrat si jako první film k recenzování právě Nymfomanku zavání snahou o prvoplánovou senzaci. OK. Přiznám se, že jsem doteď neviděla žádný film Larse von Triera, ačkoliv Tanec v temnotách (2000) patří mezi moje první filmy na DVD. Zatím jsem jen sledovala mediální skandály kolem tohoto filmaře a pročítala recenze. V rámci von Trierovy řekněme depresivní filmografie je Nymfomanka zatím jediným filmem, který ve mně vyvolal chuť ho vidět, protože z ukázek kromě deprese a "artovosti" vévodící zbytku jeho filmografie čišela také sympatická dávka zdravé ironie. Takže když Nymfomanka vyšla v Levných knihách, neváhala jsem s koupí.

"Nymphomaniac film Cast & Crew" by Siebbi - Cast & Crew of Nymphomaniac (I). Licensed under Creative Commons Attribution 3.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nymphomaniac_film_Cast_%26_Crew.jpg#mediaviewer/File:Nymphomaniac_film_Cast_%26_Crew.jpg
Snad ještě intenzivněji než v případě Antikrista (2009) brnkal von Trier s Nymfomankou od počátku na strunu kontroverze - viz plakáty s jednotlivými herci zachycenými při (jakože?) orgasmu, tvrzení, že do kin jde "cenzurovaná" verze, a samozřejmě běžného diváka patřičně šokující ukázky. Ať už to byl záměr nebo ne, právě toto vystavení toho nejvíce obscénního předem na odiv mi při sledování filmu umožnilo soustředit se spíše na významy než na povrchní pikantérie.

Hlavní hrdinka Joe (ztvárněná v různých životních etapách vícero herečkami, z nichž nejvíce času na plátně stráví neokoukaná Stacy Martin a von Trierova oblíbenkyně Charlotte Gainsbourg) má daleko do karikovaných pojetí nymfomanek (např. Sophie v komedii (K)lamač srdcí), což ale neznamená, že by na její eskapády bylo pohlíženo bez notné dávky (černého) humoru. V psychologické rovině se nabízí srovnání s Hanekeho Pianistkou (2001), na kterou ostatně Nymfomanka okatě odkazuje ve scéně, kdy se hlavní hrdinka obleče jako profesorka klavíru a vydá se na lov.

Na začátku prvního filmu je Joe zbitou ženou ležící na ulici. Do pomalých záběrů plných chladu (snášející se sníh, holé zdi, popelnice, stékající pramínky vody) vtrhnou Rammstein s Führe mich, aniž by se tomu obraz nějak přizpůsobil. A to už Joe objeví Seligman (Stellan Skarsgård), osamělý postarší intelektuál, který jí poskytne azyl u sebe doma. Oběma filmy se line vyprávění Joe o vlastním životě, jímž se svého hostitele snaží přesvědčit, jak moc je špatná. Velmi zábavné je sledovat Seligmanovy pokusy uvést sexuální i jiné zážitky Joe do souvislosti s klasickou hudbou, literaturou, matematikou či náboženstvím, a postavit je tak do příznivého světla. Joe na jeho hru přistupuje, strukturuje svůj život do kapitol na základě podnětů od Seligmana, přitom si však zachovává kritický odstup. Celé vyprávění pak (logicky) vyústí v obžalobu pokrytecké společnosti.

Nejdůležitější osoby v životě Joe představují její otec (Christian Slater) a jeden z nesčetných milenců, Jerôme (Shia LaBeouf, později Michael Pas). Láska k nim jí v určitých momentech přinesla obrovskou bolest. Pozoruhodné jsou ale i další postavy Joeiných bezejmenných milenců nebo manželky jednoho z nich (Uma Thurman), která stropí nezapomenutelnou scénu. Ve druhé části dojde i na *POZOR, SPOILER* ústřední motiv z Antikrista, tedy dítě ocitnuvší se v ohrožení života, zatímco dospělí podléhají svému chtíči - zde však bez tragického konce. *KONEC SPOILERU*


Recenzenty je druhý film považován za horší nežli ten první. Asi do dvou třetin druhé části jsem ten pocit neměla. Nicméně závěrečná kapitola jakoby s ubíhající stopáží čím dál méně pasovala ke zbytku filmu - částečně kvůli charakterům, a to nové výrazné postavě dívky P. (působivá Mia Goth), víceméně zbytečnému partu Williama Dafoea v roli L. a také odlišnému představiteli Jerôma (v Michaelovi Pas, který se na plátně moc neohřál, bylo těžké vidět původního Jerôma). To mi ovšem vynahradil koncovka. Ne proto, že by závěrečný zvrat byl až tak překvapivý. Důvod je ten, že zatímco na počátku byla Joe sebeobviňující se troska, na konci... No, podívejte se sami.

Silnými stránkami Nymfomanky jsou herecké výkony, obraz, hudba (mimochodem, verzi písně Hey Joe při závěrečných titulcích druhé části nazpívala Charlotte Gainsbourg), metafory. Spousta myšlenek má potenciál diváka oslovit. Nymfomanka těžko uspokojí tu mužskou část publika, která by raději čistokrevné porno, nebo divačky, které jen touží vidět nahého Shiu LaBeoufa "v akci". Nebo dospělého "Billyho Elliota" (Jamie Bell) s jezdeckým bičíkem... Mě osobně film vyloženě nenadchnul, ale každopádně příjemně překvapil.

Verdikt: 80 %

Filmový koláč - Nymfomanka 1 a 2

pondělí 28. července 2014

Proč jsem vraceč a nestydím se za to

Václav Klaus před několika lety v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že není "vraceč". Tedy že se opakovaně nevrací k již zhlédnutému filmu. V Mladé frontě pak v příspěvku Sedmdesát perel Václava Klause bylo dodáno, že by tehdejší prezident výjimku ze svého "vracečství" teoreticky učinil pouze v případě Bergmanovy Persony, a to vzhledem k mimořádným kvalitám tohoto snímku.

Takový názor je poměrně radikální a vůči nám ostatním filmovým divákům, tj. vracečům (a vracečkám, což ovšem zní ještě hůř než mužská varianta) lehce nactiutrhačný. Teprve nedávno, když se mi tento výrok pana Klause řádně uležel v hlavě, mě napadla možná příčina Klausova "nevracečství" - jakožto člověk mimořádně pevný ve svých postojích, v průběhu času jako osobnost neměnný (s nadsázkou to vystihuje scénka Žák pánů Kaisera a Lábuse), by se na tentýž film zhlédnutý byť po několika desítkách let zřejmě díval prakticky stejně, zažíval stejné pocity, a nebyl by tedy žádným způsobem obohacen. (Nyní při vyhledávání odkazů zjišťuji, že k podobnému závěru dospěl Ondřej Štindl v tomto článku.)

Moje "vracečství" nabývá různých podob. Jednak se mnohokrát vracím k těm filmům, které v televizi dávají každý rok (jednou i vícekrát), a prostě je tradicí se na ně (obvykle v kruhu rodinném) dívat znovu a znovu. Do této kategorie spadá Hříšný tanec (věděli jste, že existuje Club 100, jehož členy se stávají ti, kteří tento film viděli nejméně stokrát?), Slunce, seno, Angelika (na tu mi nesahejte!), Noc na Karlštejně, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková či Na samotě u lesa a samozřejmě různé pohádky. Člověk se sice nedozví nic nového (Baby nebude sedět v koutě a Angelika - pozor, spoiler! - po všech dobrodružstvích a útrapách spočine v náručí Joffreyho), ale je to tak nějak rituálně uklidňující a příjemné (do té doby, než se film okouká až příliš a načas zhnusí). Někdo by to mohl nazvat čirým mrháním času.

Pak jsou tu filmy, které miluji a na DVD, příp. v televizi je z vlastní niterné potřeby zhlédnu vždy po několika letech znovu. Pán prstenů, Amélie z Montmartru, Láska nebeská, Valerie a týden divů, Přelet nad kukaččím hnízdem, Tenkrát na Západě, tarantinovky... Tedy vesměs snímky vysoké kvality. Obohacující je, že v různých životních etapách či situacích se na ně dívám (aspoň trochu) jinak, a zároveň mi tyto filmy připomenou něco starého z dob, kdy jsem je viděla poprvé.

V neposlední řadě existují filmy, které se mi líbily, ale nemám zvláštní potřebu je vidět znovu, nebo alespoň ne již po několika málo letech. A když pak takový snímek po delší době vidím, někdy na něj pozměním názor a častokrát si obnovuji svoje filmové znalosti a objevuji překvapivé souvislosti - aha, tak tady hrál herec XY, to už jsem úplně zapomněla... a tahle herečka v té době ještě vůbec nebyla slavná... a k tomuhle filmu že taky skládal hudbu mág Morricone? atd.

Jsou i filmy, jejichž kvality uznávám, ale nechci je vidět znovu, tedy ne v relativně brzké době. Např. Requiem za sen, vynikající film, ovšem maximálně depresivní. Podle mě odtažitý a vyzněním zdrcující Lovec jelenů. Nebo právě Persona, pro mě těžko stravitelná (viděla jsem další tři Bergmanovy filmy a každý z nich mi byl bližší a dal mi toho víc než opěvovaná Persona). Ale jednou se k ní chci vrátit, bohatší o další léta filmových i životních zkušeností, a třeba dám panu Klausovi za pravdu. Tedy alespoň v názoru na toto jistě pozoruhodné dílo, pod jehož povrch se mi napoprvé nepodařilo proniknout.